---

Československo bylo v padesátých letech zemí, která dělala co mohla, aby překonala mílovými kroky vzdálenost, dělící ji od vytouženého přívlastku socialistická, z něhož se pak ještě dlouho nemohla vzpamatovat. Byla to země úspěchů - úspěšného přídělového systému, úspěšné první pětiletky, úspěšné měnové reformy, úspěšných politických procesů i úspěšných partyzánských velkofilmů. Existovala ve světě, který se narodil v Rusku roku 1917 a končil pět kilometrů za Chebem. Opratě tady byly utažené nakrátko a „ochranný" centrální dozor se týkal všeho, všech a neustále.

Tato doba temna se samozřejmě nevyhýbala ani umění. Žďanovovská doktrína socialistického realismu jasně definovala jedinou možnou, pravdivou a nezatíženou cestu „vpřed" a nekompromisně ji „očišťovala" od veškerých buržoazních vlivů. Přesto, anebo právě proto, padesátá léta stvořila celou řadu ryzích uměleckých osobností. Tito umělci se, v naprosté většině případů, nemohli plně realizovat ve svém aktuálním čase a jejich prvá veřejná vystoupeni přišla teprve s postupným uvolňováním kulturní politiky na přelomu let 1957-1958, ale tehdy naráz nastoupila silná několikagenerační vlna, jejíž představitelé se dodnes řadí mezi elitu našeho výtvarného umění.

V podstatě ihned a natrvalo se ovšem podařilo prosadit jen několika málo výtvarníkům - zejména těm mladším. Mnozí, tak jak se objevili, zase se ztratili. Příčin bylo více, svou roli sehrál jisté i zmíněný posun v čase, ale nejen ten. Většinou se jednalo o důvody zcela prozaické. Někteří z nich emigrovali, jiní zanechali tvorby nebo dožili svůj život v ústraní. Několik nadějných výtvarníků předčasně zemřelo, část prostě jen neměla štěstí. Ale přesto, že se v těchto případech téměř automaticky hovoří o osobní prohře, faktem nicméně zůstává, že i když oni sami snad „nevydrželi" - jejich dílo, vnímané prizmatem uplynulého času, se stále vyznačuje nábojem, hloubkou a nespekulativní opravdovostí, která nám v dnešní době mnohdy chybí. Uchovává si svou logiku a přesvědčivost, s jakou se také příliš často nesetkáváme a postrádáme ji čím dál více i u některých našich současníků. Snad proto stojí za to se k některým z těchto výtvarníků vrátit, připomenout jejich jméno, krom jiného i z toho důvodu, že mnozí z nich na svou šanci zatím stále ještě čekají.

Jedním z takových téměř zapomenutých je také malíř a grafik Vojta Nolč. Narodil se 18. března 1912 v Linci, v Horním Rakousku. Pokřtěn byl podle římsko-katolického obřadu a své jméno - Vojtech (Adalbert) dostal po otci. Nolč pocházel z rodiny se silnou řemeslnickou tradicí, od které se jako jediný profesně odchýlil. Poté, co rodina přesídlila do Čech, studoval na Německé obchodní akademii v Plzni, kde v roce 1931 odmaturoval. Od této doby pracoval jako soukromý úředník. Po svém přestěhování do Prahy začal soukromě studovat kresbu, malířské a grafické techniky u prof. Aloise Boháče a prof. Vladimíra Pukla. Jako malíř se Nolč zařadil do výtvarného s života v rámci umělců sdružených v tvůrčí skupině „Máj 57", mezi jejíž zakládající členy patřil. První výstava skupiny se uskutečnila v roce 1957 v Obecním domě a Nolč se při ní ocitl ve společnosti takových osobností, jakými jsou například Robert Piesen, Jiří Richard Fremund, Libor Fára, Miloš Chlupáč, Zdeněk Palcr nebo Andrej Bělocvětov. (Pozn. redakce - A. Bělocvětovovi jsme věnovali barevnou galerii a portrét v Labyrintu Č. 8. roč. 1993.)

Výstava se jmenovala „Mladé umění" a v naprosté většině představovala obrazy čerstvých třicátníků. Vojta Nolč byl se svými pětačtyřiceti lety zdaleka nejstarší. Představoval se tu osmi oleji a dvěma monotypy ze svého žlutého období. Pro Nolče byla tato kolektivní výstava jednou z nejdůležitějších, protože i když byla výtvarným projevem velmi široká, dala mu jasná názorová východiska a i předpoklady pro další samostatnou tvorbu.

Vystoupení skupiny „Máj 57" patřilo k nevýznamnějším výtvarným počinům své doby. Její členy stmeloval odpor proti dogmatům akademismu, direktivní naturalistické manýře a dohledu oficiálních porot více, než společná umělecká východiska. Otevřeně kritizovali stávající situaci a požadovali právo na individualitu, moderní výraz a svobodu uměleckého projevu. Proto se není ani čemu divit, že záhy dostavila tvrdá kritika skupiny ze strany ÚV SČSVO, ale to už byl průlom učiněn a „Máj 57" pokračoval ve své činnosti.

Vojta Nolč se s myšlenkami skupiny plně ztotožnil a vystavoval pravidelně na všech jejích akcích. Už následujícího roku (1958) to bylo v pražském paláci Dunaj na Národní třídě a dále následovaly výstavy ve Varšavě, Poděbradech, v Nové síni v Praze, na zámku v Teplicích a nakonec v roce 1967 v Nolčově rodném městě Linci, což byla zároveň jeho poslední výstava v životě.

Svou první samostatnou výstavu Nolč instaloval v roce 1959 ve foyeru divadélka Rokoko na Václavském náměstí. Na vernisáži promluvil dvorní teoretik „Máje 57" František Dvořák a kromě kolegů ze skupiny tu byl také například František Tichý, Max Švabinský, ale i mladý Jiří Sozanský. Nolč představil svůj výběr kreseb a monotypů z let 1954-58. Jeho projev se vyznačoval jednoduchou působivou kresbou a jasnou barevností. Nekomplikovaný, hravý výraz s téměř dětsky tříděnými detaily, přehledné rozvržené tvary a atmosféra zářivého svátečního poklidu, které jej formálně přibližují sféře naivního malířství, plně odpovídají myšlence osobité citové výrazovosti „Máje 57".

V této době vrcholilo Nolčovo osobité žluté období, jímž se ode všech odlišoval a plynně navazoval na tvorbu svých oblíbenců - Gauguina a van Gogha. Své práce značí povangoghštělou signaturou Vojta a po Gauguinově příkladu opouští ve svých sedmačtyřiceti letech zajištěné úřednické místo, aby se mohl plně věnovat malování. Maluje zejména krajiny inspirované atmosférou zapomenutých, „bohem požehnaných" slovenských vesnic, jihomoravskou Telčí a panenským prostředím v okolí Stříbra, ale z tohoto období pochází také například „žlutý" portrét Roberta Piesena.

V následujících letech Vojta Nolč opouští své žluté období. Na čas se hlavními náměty jeho obrazů stávají továrenský civilismus a ospalá poetika maloměsta, ale autor začíná brzy malovat nové krajiny. Vynechává linii horizontu, nezobrazuje statický výsek, ale maluje celý krajinný, pohybový i citový dojem denního zážitku, takže výsledek „působí jako perský koberec". Vrstvené lazury jen zdůrazňují jejich průzračnost.

Když Nolč „vyčerpal" možnosti této krajinné ornamentiky, vrací se opět k jasné definovanému obrysovému tvaru. Nyní maluje naopak jen docela malé předměty, které jej vzrušují svým tvarem a povyšuje je do symbolické roviny. Jedná se zejména o mušle a ořechy. Začíná opět pracovat s pastami a zachycuje tak zároveň hmatový dojem. Charakteristické je pro něho střídání struktur a hladké malby, téměř monochromní pojetí a zjevná nefiguralita. Obsah těchto obrazů je stále reálný, objevují se však i motivy historické a mytologické - Staré nástroje", „Královské klenoty", „Kámen mudrců". Výsledky své práce Nolč prezentoval na další samostatné výstavě, tentokrát Alšově síni v Praze roku 1964. Bezprostředně po jejím ukončení přišla z oddělení moderního umění NG nabídka na předložení čtyř vystavených prací k nákupu.

Sféra archaického světa, torza archeologických vykopávek, znakové písmo a kouzlo orientu Nolče nadále neopouštějí. Pro své obrazy hledá materiál, ve kterém je toto vše již obsaženo a nachází jej ve starém dřevě, výplních vysloužilých hospodářských strojů, oprýskaných dveřích i pořezaných deskách stolů. Využívá struktur ve dřevě, vytváří struktury vlastní, kombinuje emaily, laky, oleje, litý bronz a aluminium. Spolu s Mikulášem Medkem experimentuje LSD a pod rukama mu vznikají organické halucinogenní abstrakce, které spolu s velkými grafickými obrazy vystavuje na své poslední autorské výstavě v pražské Galerii bratří Capků v roce 1966.

Své ohromné grafické listy Nolč tiskl se svým přítelem Adolfem Černým, s nímž navázal na tradiční spolupráci výtvarníka a uměleckého tiskaře. Právě jeho schopnosti mu umožnily všestranné vyžití nejrůznějších tiskařských technik, zejména reliéfního tiskařského procesu.

Od začátku sedmdesátých let se postupně zhoršuje Nolčův zdravotní stav. Pokud může, opouští se svou druhou, o devětadvacet let mladší ženou Táničkou Prahu a žije v oblíbeném kraji nedaleko západočeského Stříbra. Zde vytváří asambláže, předznamenané už objekty na výstavě v Galerii bratří Čapků a maluje obrazy na sklo. Lidové prostředí, ze kterého vyšel, a které mu bylo vlastní po celou u dobu, se nyní stává dominantním. Zřetelněji než kdy jindy se v jeho životě i umění uplatňuje také náboženství.

Vojta Nolč zemřel 27. března 1989 v sanatoriu Nová Ves. Jeho žena Tánička spáchala sebevraždu rok po jeho smrti.